Červnová beseda našeho musher klubu porušila dosavadní tradici – nebo možná založila novou? Naši hosté přece nemusí jezdit vždy za námi, můžeme se vydat i my za nimi. A že bylo za kým se vydat. Ve svém sídle v Jizerských horách nás uvítala Jana Henychová a její smečka.
Na místě jsme se scházeli postupně, někteří trefili hned, jiní trochu bloudili. Několik členů mělo dokonce za sebou blátivé dopolední závodění v Liberci. První popovídání probíhalo v kennelu u pejsků – ti byli nadšení z toho, že je někdo přišel drbat, mazlit, hladit a nechat na sebe skákat. Nad hlavami nám lítaly Janiny vlaštovky, krmící mladé, atmosféra byla příjemná a uvolněná. Zúčastnili jsme se večerního krmení šestadvacetihlavé smečky a mnoho z nás si asi pomyslelo něco o tom, jak by rádi dosáhli takového klidu při krmení svých vlastních chlupáčů. Padlo i pár poznámek o tom, jak si Jana i psi můžou pamatovat tolik jmen…
Po psí večeři jsme se přesunuli dovnitř a byl čas na pořádné probrání všeho, co nás zajímalo. Probrali jsme to důkladně. Psy, jejich krmení, péči o ně i věci týkající se jejich zdraví a pohody. Realitu dlouhých tras na severu, tréninku, kondice, únavy i těžkých chvil. Nad čím člověk přemýšlí a co se mu mele v hlavě v noci uprostřed mrazivé pustiny, kde je sám se svými psy. Jaké to je ležet bosá na břehu zamrzlého potoka a lovit z něj sněžnice. Na které horory se nemáme koukat, než vyrazíme na Finnmarkslopet, ale také – jaké to je starat se o psy do samého konce, mít je v rukou, když se rodí i když umírají. Jaké je jezdit s filmem Psí láska a vyprávět lidem o svém životě. Seděli jsme a ptali se a Jana vyprávěla a vyprávěla. Jsem si jistá, že to byl ohromně inspirující večer pro všechny z nás. Děkujeme.
